Příběh Adámka

Příběh Adámka

Adámek byl doslova vymodlené miminko. Otěhotněla jsem v listopadu a k Vánocům jsme dostali pozitivní těhotenský test. Byla to ohromná radost, nedokážu to ani popsat. Celé těhotenství bylo skvělé. Užívala jsem si těhotenskou módu, zvláštní chutě i usměvavé pohledy lidí v autobuse.

Porod proběhl jen s drobnými komplikacemi, a i když byl strašně dlouhý a vyčerpávající, stálo to za to. Do teď si pamatuji, že když jsem ho poprvé zahlédla, ležel na pravém boku a doktor mu právě přestřihoval pupeční šňůru. Byl úplně potichoučku, rozbrečel se až při vážení.

Potom proběhlo pět nádherných měsíců, kdy nám Adámek rostl před očima a dělal nám jen radost. Uteklo to jako voda a najednou mu bylo pět měsíců. Bylo to tak neuvěřitelné, jak s ním čas utíká a jakou nám dělá radost. Ten den jsem ho jako obvykle večer vykoupala a nakrmila. Vše proběhlo v pořádku a on jako vždycky v klidu usnul. Jako pokaždé, když Adámek spinkal, i já padla únavou.

Probudila jsem se až ráno a hned, jak jsem uviděla, kolik je hodin, jsem věděla, že je všechno špatně. Strašně tísnivý pocit mě tlačil na hrudi a já se rozeběhla k postýlce. Tím jedním pohledem všechno skončilo. Nezemřela půlka mě, ale všechno hezké ve mně. Pár dalších minut jsem byla v obrovském šoku a jen mlhavě si pamatuji, jak se pokouším oživovat svoje miminko. Marně. Všude bylo spoustu lidí, mluvily na mě, mluvily na zoufalého přítele, odváděli z bytu mojí 14-letou sestřičku, která byla u nás na jarních prázdninách. Vím ještě, že jsem ho nosila v náručí, přebalovala, přikrývala ho a nechtěl jsem od něho odejít. Byl to hrozný kolotoč.

První pomoc na psychiatrické ambulanci si pamatuji dost mlhavě (už jsem byla pod vlivem diazepamu). Potom rovnou na policii, kde se mě vyptávaly na to, jak to celé bylo. Vím, že jsem na ně jen koukala, nebyla jim schopná říct vůbec nic. Ani nevím jak jsem přežila ten první týden. Pamatuji si z něj jen poslední den, kdy jsme musely nepochopitelně do krematoria identifikovat našeho chlapečka. Do dnes nevím proč, odvezli ho přeci rovnou od nás a věděli, že je to náš Adámek.

Už se to nejspíš nikdy nedozvím. Jen vím, že na ten pohled na mého malého andělíčka po pitvě nikdy nezapomenu. Den poté mě opět předvolali na policii už s výsledkem z pitvy. Jako příčinu uvedli syndrom náhlého úmrtí kojence. Ironií je, že tohohle jsem se bála nejvíc a důsledně jsem se tomu snažila předejít. Žádné spaní na bříšku, velké teplo nebo zimu, cigareta mohla být nejblíž kilometr od něj. Nikdy se nedozvím co se doopravdy stalo, nebo co to doopravdy způsobilo, vím jen, že ve mě do konce života bude hlodat myšlenka, co jsem udělala špatně....


Chybíš nám chlapečku můj. Byl jsi, jsi a vždycky budeš můj brouček, kterého nikdy nepřestanu milovat. Nikdy na tebe nezapomeneme a budeme tě nosit v sobě s nepřetržitou láskou.....

Máma a Táta



Příběh převzatý ze zdroje.